Medvěd v době postfaktické

Uchopení tématu velkých šelem ve veřejné diskusi se nijak nevymyká uchopení jiných kontroverzních témat, jako je např. globální oteplování nebo pandemie. Veřejná diskuse ke studii o populaci medvěda na Slovensku se polarizuje, směšuje přírodovědu a emoce, informace i dezinformace a míchá dohromady žánr vědeckého článku (který zatím nebyl publikován), závěrečné zprávy projektu určené pro zaangažované skupiny, její popularizaci pro širší veřejnost a výsledný mediální obraz, který je vždy zkreslený. Přímo v zadání projektu bylo poskytnout studii, která bude komplexní. Z té jsou z kontextu vytrhávány různé jednotlivosti a v diskusi není nouze o demagogii a argumentační fauly.

Téma životaschopnosti populace, které je z hlediska zadání studie nejdůležitější, bylo upozaděno na úkor různých technických záležitostí. Autentické výroky jsou v samotné zprávě z výzkumu, ale např. i v popularizačních materiálech jako je tisková zpráva UK, podcast TV JoJ nebo záznam tiskové konference ŠOP SR. Formulace jsou voleny opatrně vzhledem k možným úpravám metod během recenzí a vstřícně vzhledem ke spolupráci s autory předchozího výzkumu. Zahrnutí kruhů poľovníků do studie ve fázi sběru vzorků jsme ovlivnit nemohli. Pozvání autorů předchozí studie (blízkých těmto kruhům) do genetické a statistické části studie však bylo několik let na stole, ale doposud zůstalo bez odezvy. Pro možnosti srovnání s výsledky starší studie (které se účastnil i oponent studie nové) byly do publikované části nové studie zařazeny, po dohodě s tehdejším vedením projektu, analogické postupy. Ty ale nemohly být zreplikovány zcela, protože starší studie nebyla publikována replikovatelným způsobem ve vědeckém časopise a spolupráci s jejími autory se nepodařilo navázat. Hlavní body kritiky měly tedy zaznít před osmi lety, tehdejší studie ovšem neprošla recenzí a diskuse se o ní nevedla. Genetické zpracování vzorků současné studie představovalo menší projekt aplikovaného výzkumu (představující např. ca 1% financí projektu Veľké šelmy 2, menší desítky procent průměrného standardního projektu GAČR a menší sumu než předchozí studie). Přesto je závěrečná zpráva nové studie ideově, analyticky i interpretačně rozsáhlejší než předchozí studie (to, že je lepší, si samozřejmě tvrdit nedovolíme). To ale znamená i větší prostor pro polemiku.

Co se týče okolností vzniku posudku a tedy hlubokých příčin vzniku následných nedorozumění, v Denníku N byla uvedena analogie s recenzním řízením ve vědeckém časopise. Tento případ se ovšem od takového standardního postupu lišil v mnoha bodech. Vědecký článek je psán anglicky a používá tak specializovanou terminologii, že je mimo úzký okruh specialistů těžko srozumitelný. Závěrečná zpráva projektu je psána srozumitelnějším jazykem, což ale zvyšuje riziko nedorozumění. Už jen zveřejnění závěrečné zprávy není samozřejmost a ve smlouvě není uvedeno. Pravidla recenzního řízení ve vědeckém časopise jsou stanovena v instrukcích pro autory a řízena editory. V uzavřené smlouvě recenzní řízení není předepsáno ani stanoveny jeho parametry, z toho důvodu byla také zpráva od začátku formulována v češtině a nikoli v angličtině, reakce na posudek pak autoři psali nad rámec povinností stanovených ve smlouvě (a tedy ve volném čase a zadarmo). Recenzenti jsou ve vědeckém časopise vybíráni tak, aby měli dostatek vědeckých publikací se zaměřením na danou skupinu organismů a metodiku, nebyli ve střetu zájmů a k výsledkům dané studie neměli žádný osobní vztah. Oslovený oponent samozřejmě může recenzi odmítnout, pokud některou z podmínek nesplňuje.

Dále je recenzní řízení ve vědeckých časopisech ve většině případů anonymní a neveřejné, a to z dobrých důvodů, aby byla zachována objektivita a aby do sebe vědecká polemika neabsorbovala subjektivní složku a v případě společensky aktuálních témat aspekty „kmenové války“. Téma polarizuje společnost samo o sobě, běžné postupy masmédií (doomscrolling, clickbaity atd.) to ještě zhoršují, bohužel v tržním prostředí často není hlavním motivem objektivita, ale sledovanost. O tom jsme se také snažili recenzenty přesvědčit („recenzní řízení jako reality show nebude medvědí služba jen pro medvědy, ale i pro všechny vědce“). Posudek bez komentářů autorů studie ale začal kolovat na internetu a v médiích. Reakce na posudek, formulovaná původně jako soukromá korespondence s oponenty, byla odevzdána ŠOP SR. Text byl zveřejněn až později v návaznosti na to, že posudek bez reakcí autorů čím dál častěji citovala média. Posudek obsahuje výzvu ke zveřejnění, kdo jej nakonec zveřejnil nevíme, to je otázka na slovenské kolegy.

Co se týče formy posudku, a tedy precipitující příčiny nedorozumění, podle našeho názoru nebyla standardní, na což jsme se autory posudku a vedení ŠOP SR snažili po jeho obdržení upozornit. Cituji: „Nemělo jít o intelektuální poučky, ale o reakci na skutečnost, že podle mého názoru podceňujete psychologický rozměr celé záležitosti. Vstupní podmínky nejsou ideální (právě z hlediska pohledu evoluční psychologie) – jsme z různých zemí, jsme pravděpodobně vnímáni jako zástupci jiných sociálních „kmenů“ (i když to podle mého názoru není pravda) a jsme součástí dvou týmů, které studovaly početnost medvěda. Pokud se k tomu přidá vybočení z vědeckého žánru (obdržel jsem, napsal nebo přečetl stovky vědeckých recenzí - jako autor, oponent, vedoucí sekce v grantové agentuře aj. - ale latinské citáty, argumentaci „pravdou“ ani osočování autorů z medvědí služby studovanému organismu jsem nezaznamenal ani jednou), podle mě to bude přilévat olej do ohně už tak iracionální veřejné diskuse.“ Tento apel byl ale striktně odmítnut.

Názorová výměna na téma formy s věcnými pasážemi posudku ale nesouvisí, přestože podle našeho názoru jsou některé body velmi sporné, reagovali jsme na ně standardním způsobem rozborem. Polemika je ve výzkumu zcela běžná věc. Věda se sice věnuje objektivnímu popisu skutečnosti, přesto i na této úrovni popisu se může vyskytovat jistá subjektivita. Můžeme použít např. analogii s lékařstvím. Jeden vědec může být přesvědčen, že daná choroba vzniká zejména vlivem genetických faktorů, podle jiného je na vině hlavně životospráva nebo psychosomatika. Jeden lékař bude chtít pro diagnostiku využít sonografii, druhý magnetickou rezonanci. Lišit se mohou i názory na léčbu - jeden se může přiklánět k radikálnějšímu chirurgickému řešení, jiný ke konzervativní léčbě farmaky, další může být přesvědčen o účinnosti změny životosprávy (přitom si dokonce všichni mohou uvědomovat, že každý přístup má svá pro a proti). Lišit se může i filozofický postoj, jeden může považovat pacienta za nevinnou oběť nemoci, jiný může za její příčinu považovat pacientův životní styl. Odlišné názory ani polemika s jakýmkoli posudkem (na kterou má každý autor plné právo) však neznamenají nepřátelství a neospravedlňují osobní útoky, natož přes média.

Lpění na přesném vyjadřování pak není slovní ekvilibristika, ale nutnost, protože věda popisuje složité jevy a struktura jazyka koreluje se strukturou myšlení. Na stávající úrovni vyjadřování a popisu je vědecká diskuse jen těžko možná. V rozhovoru v Denníku N je řada chyb a nepřesností, např. neodpovídají číselné údaje aj. Rozeberme si některá tvrzení:

„Je množstvo nepriamych dôkazov, ktoré jasne naznačujú, že číslo, ku ktorému sa modelovaním dopracovali, nie je skutočné, nie je to počet medveďov na Slovensku. Z tej štúdie nie je možné tvrdiť, že populácia medveďa sa za posledných sedem rokov od uverejnenia predošlej štúdie nezmenila.“ Zaprvé, obrat „množstvo nepriamych dôkazov, ktoré jasne naznačujú“ je vědecký oxymóron (odtud opakované návrhy na sjednocení metodiky obou studií, viz níže). Zadruhé, tvrzení: „číslo, ku ktorému sa modelovaním dopracovali, nie je skutočné, nie je to počet medveďov na Slovensku“, je povrchní demagogie, svým stylem podobná stylu posudku. Bylo předchozí medializované číslo „skutečným počtem medvědů na Slovensku“? Samozřejmě, že ne. Jednalo se o odhad početnosti pro západokarpatskou část slovenského areálu (populace z východního Slovenska není zahrnuta), založený na jednom matematickém modelu (jak oponenti správně uvádějí, všechny modely jsou chybné), s poměrně širokým konfidenčním intervalem, neočištěný o mortalitu (tedy započítávají se i jedinci, kteří uhynuli v dané časové periodě) atd. V závěrečné zprávě nového projektu byla publikována čísla získaná analogickým postupem, aby bylo možné srovnání. Z hlediska metodologie vědy ani nauky o poznání žádná „skutečná čísla“ neexistují, věda může nabídnout jen hypotézy založené na modelech s velkou mírou redukcionismu a mírou nejistoty (to ale neznamená, že čísla získaná vědeckou metodou nejsou objektivnější než čísla získaná jiným způsobem). Zatřetí: „Z tej štúdie nie je možné tvrdiť, že populácia medveďa sa za posledných sedem rokov od uverejnenia predošlej štúdie nezmenila.“ To je argumentační faul typu slaměný panák, který se v posudku, rozhovoru i veřejné diskusi vyskytuje mnohokrát. Ke změně velikosti populace jsme se vždy vyjadřovali velmi opatrně, např.: „Stanovení trendů změn velikosti populace nebylo přímým cílem studie. K takovým odhadům bude potřeba srovnání s výsledky předchozí studie provedené podobnou metodou, které zatím není možné kvůli odlišnostem v metodice. Datasety obou prací jsou nicméně analogické a je pravděpodobné, že obě práce nedospějí k dramaticky odlišným odhadům velikosti populace.“ Dnes se někdy zapomíná, že ještě před krátkým časem byla ve veřejné diskusi běžná tvrzení typu: „I keď sa medzi nami určitě nájdu aj takí, pre ktorých nie je a priori neprípustných ani hypoteticky nevídaných 8000 ks medveďov. Mňa vrátane…“ (Naše poľovníctvo). V souvislosti s novou studií se veřejná diskuse posouvá k realističtějším číslům. Polemikou pak prochází argumentační faul typu přenesení důkazního břemene. Ze současných dat nemůžeme prokázat změnu velikosti populace z dostatečnou jistotou, potřebnou pro vědecký článek. Pokud někdo taková data má, samozřejmě je může publikovat ve vlastní studii. Samozřejmě že po srovnání metodik obou studií bude pravděpodobně nějaká populační změna detekována, bez sladění metodik je to však hádání (viz např. podcast TV JOJ, 17:43).

Diskuse se pak týká kvantity genotypů a jen málo kvality a dalších statistických záležitostí, které jsou ale pro určení početnosti naprosto zásadní. Běžnějším artefaktem je nadhodnocení velikosti populace z důvodů potíží při laboratorním zpracování vzorků, nedostatečného filtrování šumu a ošetření statistiky než podhodnocení (což je ve studii rozsáhle diskutováno). Pasáže o metodách zpětného záchytu (Capture Mark Recapture, CMR), které jsou těžištěm částí studie věnované cenzní velikosti populace, jsou v posudku i veřejné diskusi zjednodušené ad absurdum.

“V pôvodnej verzii štúdie mali autori refrakčnú krivku. To je krivka, ktorá ukazuje vzťah medzi vzorkami a počtom jedincov. Kreslí sa tak, že na vodorovnej osi X je počet použiteľných vzoriek, genotypov, a na zvislej osi Y pribúdajú unikátne jedince. Ak máme dobre vyzbierajú celú populáciu, krivka prestane stúpať a pôjde takmer vodorovne, hoci vzorky pribúdajú. Znamená to, že sme už zachytili všetky medvede.” “A im krivka končila pri stúpaní?” “Áno, stúpala hore. Nevyšla ako uzavretá populácia, teda že bolazachytená celá populácia a bolo teda vhodné modelovať veľkosť celej populácie na základe uzavretých modelov. Na tento účel mali veľmi dlhé obdobie, tam je ideálne vyzbierať populáciu za čo najkratší čas, ideálne do troch mesiacov.” Z těchto útržkovitých informací je těžko zrekonstruovat, co mají oponenti na mysli. Zaprvé se nejedná o refrakční, ale o rarefakční křivku. Zadruhé, pokud rarefakční křivka nebude dále stoupat, zachytili jsme všechna zvířata v populaci. Pak ale nepotřebujeme žádné modelování ani metody CMR. Zmíněné metody byly přece vyvinuty pro situace, kdy navzorkovat všechny jedince není možné (což je ve většině případů reálných populací). Hodnotit rarefakční křivku nebo jiné parametry zpětných záchytů ale nelze od oka nebo pomocí elementární aritmetiky. K tomu bylo použito několik zavedených metod založených na metodách maximum likelihood, o kterých se žádná diskuse nevede. Jako bychom ve fylogenetice stále lpěli na p-distancích a odmítali standardní metody tvorby stromů. Zmíněné metody jsou ovšem velmi složité (např. manuál k softwaru MARK má přes 1000 stran).

“Hovoria nezmysly. Snažia sa vycibrenou slovnou ekvilibristikou zmazať skutočnosť, že dáta sú slabé.” Po osobní invektivě následuje další porce demagogie. Klíčovým parametrem CMR studií není počet vzorků, ale počet zpětných záchytů. Starší studie, o které oponent tvrdí, že je navzorkovaná lépe, má dle dostupných informací nižší frekvenci zpětných záchytů (tj. rarefakční křivka je dále od asymptoty) než studie nová, z hlediska metod CMR jsou tedy podle rétoriky oponenta tato data ještě slabší (ovšem opět bychom se mohli dostat k rozdílům ve statistice - např. proč ve starší práci není u odhadu Capwire uveden konfidenční interval?). Data se ale nedají rozdělit na silná a slabá, je potřeba provést analýzu síly metody, v tomto případě tedy zkoumat matematickou závislost mezi množstvím vzorků a správností, přesností a biasem (případně dalšími parametry) odhadu, která je v nové práci obsažena. Mezi proporcí vzorkování a výsledným odhadem neexistuje přímá úměra, ale komplikovaná závislost (náhled na některé varianty tohoto problému ukazují simulační výpočty). Pro použitou metodu při nízkém vzorkovacím úsilí vychází v použitých simulacích široký konfidenční interval, ten ale zahrnuje správnou hodnotu. Pokud bychom měli populaci (na úrovni regionu nebo Slovenska) navzorkovanou velmi málo a neměli žádný zpětný záchyt, může tak zjednodušená aritmetika, která je v posudku používána, snadno dojít k závěru, že velikost populace je nekonečná (a sofistikovanější metody mohou v některých případech odhad nadhodnotit, nikoli podhodnotit). Nechci tvrdit, že jsme „objevili Ameriku“, ale přeci jen je to pro slovenskou populaci medvěda určitý posun od doposud používaných narativů, čísel „vycucaných z prsta“ a definic kruhem (popis potřebného počtu vzorků pomocí násobku velikosti populace, kterou ale dopředu neznáme). Samozřejmě že vzorkování mohlo být intenzivnější, tvrdit ale, že z těchto dat nelze získat odhad velikosti populace, by bylo značně alibistické. Např. jakoukoli práci z klasické fylogenetiky by bylo možné označit za nesmysl, protože pokrývá jen miliontiny genomu. Přesto že je takový postup samozřejmě redukcionistický jako vše v přírodovědě, správnost většinou konverguje s přidáváním dat velmi rychle, genomické studie dávají spíše větší přesnost (např. rozlišení radiací, retikulátní evoluce atd.).

S uzavřeností populace vzorkovací úsilí příliš nesouvisí. Zde oponenti navrhují další „rule of thumb“ tři měsíce, uzavřenost ale byla hodnocena statistickým testem a populace vyšla v rámci zkoumaných sezón jako uzavřená. Věc je samozřejmě složitá (cituji zprávu: „Předpoklad uzavřenosti populace i předpoklad konstantní a stejnoměrné pravděpodobnosti záchytu u všech jedinců představují ideální situaci, která není v přirozené populaci nikdy zcela platná. Předpoklady mohou být do jisté míry porušeny, například náhodnou dočasnou emigrací nebo přirozenou mortalitou, aniž by došlo ke zkreslení výsledků.“

Jak je ve studii avizováno, biogeografická problematika (tedy i prostorová analýza vzorkovacího designu) byla po konzultacích se slovenským vedením projektu ze zprávy vypuštěna a je řešena v rámci primárního výzkumu. Ve starší studii podle dostupných údajů nebylo měřeno vzorkovací úsilí v rámci předem stanoveného prostorového designu. Nová studie tento problém při vzorkování (který jsme nemohli ovlivnit) zdědila. Bez příslušných dat bude srovnávání vzorkovacího patternu obou studií vždy limitováno, nelze jednoznačně rozlišit, které rozdíly jsou způsobeny rozdíly ve vzorkování a které rozdíly v distribuci a početnosti. Ovšem i měření vzorkovacího úsilí má svá úskalí (např. úspěšnost vzorkování je značně závislá na subjektivních faktorech). Dalším faktorem je to, že zahrnutí biogeografie by objem zprávy velmi rozšířilo (a ještě zvětšilo už tak velký prostor pro nepochopení), neboť příslušná problematika je velmi košatá (o čemž mám určitou představu, neboť přednáším biogeografii, publikuji v Journal of Biogeography aj.) a aktuální přístupy vyžadují např. remote sensing data, data z GPS obojků a komplikované integrativní přístupy. Biogeografické přístupy mají většinou mnoho ad hoc předpokladů, často mají mnoho stupňů volnosti a jsou tudíž obtížně replikovatelné atd. Ne nadarmo jsou v hodnotících kritériích matematické modely penalizovány za přílišnou složitost. Vzhledem k tomu, že v minulé studii biogeografické metody nejsou zahrnuty, získáme čísla, která nebudeme mít s čím srovnat. Pro aplikované potřeby managementu populací i budoucí monitoring se jeví jako nejvhodnější metody, která byly do obou zpráv zahrnuty. Samozřejmě jiný žánr jsou vědecké publikace, kde se ovšem problematika velmi komplikuje. Oponenti v Denníku N navrhují: „Mali vypočítať denzitu, teda počet jedincov na jednotku plochy, ktorú máme dobre ovzorkovanú. Potom identifikovať vhodné biotopy na zvyšku územia a tú denzitu prenásobiť na územie, ktoré neovzorkovali dobre. Tak vyjde objektívnejší odhad celkového počtu jedincov.“ Zatímco v diskusi o CMR oponenti prezentují „underfitting“, zde je najednou navrhován „overfitting“. Kromě výše zmíněných metodických obtíží (modelování vhodných habitatů vydá na samostatnou studii) takový postup vychází z aplikace konceptu fundamentální niky (zjednodušeně řečeno zkoumá, kde a jak zvířata teoreticky mohou žít), ta se ovšem může značně lišit od niky realizované (tedy kde a jak skutečně žijí), např. proto, že neznáme úroveň mortality. Označit takový postup za „objektivnější“ je hodně „subjektivní“, jednalo se o empirickou a nikoli teoretickou studii. Diskuse detailů statistiky jsou však nad rámec popularizačního textu a patří do vědeckých periodik, která jsou k tomu určena.

Tvrzení „A vôbec nemal záujem s nami diskutovať“ neodpovídá realitě, zaprvé vzhledem ke zcela nestandardnímu průběhu řízení a posudkům v médiích byl prostor pro běžný postup velmi limitovaný. Zadruhé, nabídek na spolupráci bylo několik, autory předchozí studie včetně kolegy, který se později stal oponentem studie, jsem oslovil několikrát i v průběhu projektu před vznikem recenzí. Cituji jeden ze e-mailů oponentům: „Měli bychom se pokusit datasety (tj. starou a novou studii) srovnat a co se týče potenciálních změn populační velikosti veřejnosti dále neprezentovat netestované hypotézy, ale ověřené výsledky. Pokud bychom dospěli k názoru, že to z nějakých důvodů nebude možné, měli bychom alespoň sladit komunikaci a vystupovat v médiích jednotně. Já jsem přece taky nepřišel do médií s tím, že předchozí studie nadhodnotila počty a je to medvědí služba medvědům, vyjadřoval jsem se velmi rezervovaně a s vyjádřením míry nejistoty (netvrdil jsem, že „nedochází ke změnám“, ale že „pravděpodobně nedochází k výrazným změnám“, což byla i reakce na lidové demografy).“ Zadáním bylo udělat novou studii z důvodů srovnatelnosti analogickými metodami jako studii starou. Dnes nám tyto metody spoluautor staré studie vyčítá.

Co se týče formy oponentního řízení, poté, co jsme se ohradili proti osobní invektivě v posudku jako nevědecké praktice, následovaly osobní útoky a konspirační teorie v médiích. Bohužel je to zcela v souladu s charakteristikami „Velkého regresu“, jak je uvádí Heinrich Geiselbergér: „Veřejný prostor je čím dál více zamořován demagogií a siláctvím, politická a mediální scéna se vulgarizuje a hysterizuje, snášenlivost a slušnost jsou považovány za slabost, ne-li zradu. Konspirační teorie jen bují, trollové řádí, hranice mezi pravdou a lží se stírají, postfakticita se stavá normou. Slovo pokrok ztratilo veškerý svůj obsah.“ Nabídku na reakci v Denníku N jsem z těchto důvodů odmítl. Akademické obce mají podklady k dispozici a situaci posoudí samy. Oponenty bych chtěl požádat, zda by místo šíření konspiračních teorií nezvážili, zda je realistické klást na státní správu nároky jako na mezinárodní vědecký časopis, jakou roli zde hraje poněkud zvýšená entropie (případně jazyková bariéra?) a zda bylo rozumné při jejich specializacích mimo obor studie (CMR metody, šelmy) oponenturu přijmout. Bohužel vědecká řízení na regionální úrovni, např. v prostoru střední Evropy, mají často charakter imitačního vpravení do západních poměrů, např. z důvodu malé velikosti vědecké komunity aj. Knihy Kafky nebo Haška nevznikaly ze vzduchoprázdna, ale na základě osobních zkušeností z této oblasti. K jakékoli záležitosti se dá ovšem přistoupit hledáním pozitiv i hledáním negativ. Nezakrývejme si fakt, že Lamborghini má hrozně malý kufr a slabou prostupnost terénem. Po zkušenostech z této diskuse ale rovnou připojuji výklad - jedná se o hyperbolu, ze které nevyplývá, že novou studii přirovnáváme k supersportu. Jde o to, že každý přístup má svá pro a proti („Všetky modely sú chybné, ale niektoré sú užitočné“), k určení trendu tedy potřebujeme zpracovat oba datasety jedním modelem. Kde ale není vůle ke kooperaci a konstruktivitě, samozřejmě k ní není ani cesta.

Co se týče ekologických přesahů, opět bych diskusi nechal do odborných časopisů. Např. při tvrzení „Operovať autoreguláciou je čistá fantázia, lebo na to nie sú žiadne dáta…“ se oponent vyjadřuje k tématu mimo svou specializaci. O autoregulaci a na populační hustotě závislých jevech u velkých predátorů existují rozsáhlá data, případové studie i obecně ekologická literatura, falzifikovat příslušné hypotézy je možné jen v rámci vědeckého žánru.

Diskuse o vhodném managementu vyžaduje široké spektrum expertů od krajinné ekologie, populační biologie, behaviorální a prostorové ekologii medvěda a human-wildlife konflikt po sociologii polarizace, psychologii nevědomí a další relevantní disciplíny a je tudíž ze své podstaty mnohem složitější než určování populační velikosti. Jako zoolog, který je i lovec, chovatel zvířat, bydlí na vsi a zažil útok velké šelmy, samozřejmě obavy veřejnosti chápu. Statisticky jsou ale problémy spojené s evolučně starými riziky mnohem méně četné než problémy pramenící z velkého zrychlení, bohužel na tato nová a mnohem větší nebezpečí se zatím v evoluci člověka nestačila vyvinout emocionální odpověď, tedy nejsou ani příliš diskutována. Podstata diskuse o velkých šelmách je primárně psychologická, sociologická až religiózní a nikoli biologická nebo ekonomická, jak jsem se snažil popsat v některých textech. Ultimátní příčiny polemik souvisí s tím, že filozofie s pastorálními kořeny často považují predaci za vadu tohoto světa, což přivádí společnost do schizofrenních stavů (neboť Homo sapiens je také predátor). Samozřejmě, že archetypální téma predátorů umožňuje aktivovat nejstarší biologické instinkty. Problematika medvěda je proto opakovaně využívána pro politickou polarizaci společnosti podél liberálně-konzervativní osy, podle mého názoru nelogickým způsobem. „Konzervativní“ znamená „ochranářský“, a nezáleží tolik na tom, zda chráníte kulturní hodnoty před sociálním inženýrstvím nebo přírodní hodnoty před inženýrstvím technickým. O osudu velkých šelem samozřejmě rozhodují občané daného státu přes své volené zástupce, kteří ovšem před volbami sahají k polarizaci společnosti. Vědci jsou mimo tuto polaritu a je jejich úkolem, aby obsahem ani formou svých vyjádření k této polarizaci nepřispívali. Projekce předsudku ohledně výsledku modelování cenzní velikosti populace a předpoklad souvislosti s předsudkem ohledně typu managementu je hrubým zjednodušením a dalším z řady příkladů smrti expertízy. Dnes už si mnoho lidí ani nedokáže představit, že je možné postupovat od objektivní analýzy skutečnosti k návrhu racionálního řešení a nikoli od subjektivně a emocionálně podloženého „názoru“ na řešení k ohýbání reality (zde bychom mohli odkázat na roli myšlení jako sluhy či otroka cítění u některých psychologických typů dle C.G.Junga). Bohužel existuje obecný psychologický vzorec (ten známe i z jiných diskusí) - čím vzdálenější specializace a méně znalostí k tématu, tím radikálnější názor na řešení.

Projekce stínu ve smyslu C.G.Junga však nemohou zastřít přírodovědecké stránky tématu. V současné ekologii dochází v poslední dekádě ke změně přístupu, při kterém byl odhalen klíčový vliv megafaun na celé ekosystémy a biomy a fatální důsledky jejich vyhubení včetně značných ekonomických nákladů vzniklé ekologické nestability. Slovensko má vysoký stupeň socioekonomického rozvoje a přitom velmi zachovalou přírodu, což je ve světovém měřítku velmi unikátní. Součástí slovenské přírody jsou i velcí savci, což je dobrá zpráva o prozatímním „zdraví“ místních ekosystémů. Slovensko je v tomto ohledu napřed ve srovnání s řadou západních zemí, které do „rewildingu“ své přírody musí investovat značné prostředky (a samozřejmě jednou zničené ekosystémy se neobnoví zcela), a samozřejmě napřed ve srovnání s rozvojovými oblastmi, kde velcí savci většinou nezadržitelně mizí. Tato země má tedy průkopnickou úlohu. Vědci by měli jít příkladem racionálním přístupem a nenechat se zatáhnout do bulvarizace tématu a stylu diskuse à la facebookový flame. Slovenským kolegům, kteří se zabývají výzkumem medvěda, bych tedy chtěl připomenout opakované nabídky ke spolupráci.

Pavel Hulva, 
molekulární a evoluční biolog a zoolog, senior autor studie Odhad velikosti populace medvěda hnědého (Ursus arctos) na Slovensku analýzou DNA